|
http://www.youtube.com/watch?v=WCkmeP8s8W4
PĚT LAHVÍ ŠAMPAŇSKÉHO
FRANTIŠEK VENTURA: JEZDECTVÍ – VELKÁ CENA NÁRODŮ VE SKOKU
AMSTERODAM, 1928
Vojenské jezdecké učiliště v Pardubicích. Skončil jeden z posledních tréninků. Už za čtyři dny mají jezdci povědět své nashledanou polabským rovinám, a spolu se svými němými druhy je vymění za ještě větší roviny v Nizozemí. Co o té vzdálené zemi větrných mlýnů vědí? Málo, vlastně skoro nic. Tahle chvíle to však má napravit.
Sedí v restauraci Globus a naslouchají přednášejícímu. Zeměpisná poloha, sociální složení obyvatelstva, pozvaný profesor mluví suše a stroze jako úřední vyhláška. Tedy toho bych já nebral za kantora na zeměpis, napadá Františka Venturu a jeho myšlenky se toulají zpět ke stájím. Před hodinou dával kostku cukru Eliotovi. Nádherný ušlechtilý hřebec s jiskrou v oku a moudrým pohledem, o jehož rodokmenu neví nikdo nic, ale vůbec nic. Snad už ho přidělený stájník vyhřebelcoval.
Kluk jeden šťastná! Záklaďák, který s ním pojede na olympijské hry. Někdy přehání horlivost, ale jinak je pečlivý k pohledání, umí se postavit k práci s fortelem venkovského pořízka. Tu cestu mu vlastně vybojoval. Když padlo rozhodnutí, že bude s Eliotem reprezentovat ČSR při Velké ceně národů, chodilo za ním úplné procesí známých i nadřízených. „Poslyš, já bych ti doporučil skvělého stájníka.“ Takhle začínali, než skončili informací, že dotyčný je synovcem…
„Kdepak, stájníka neměním,“ odpovídal se smíchem, protože se vždycky uměl krásně smát. Ale taky být mezek tvrdohlavý. Copak s Eliotem to bylo jiné? Objevil ho úplnou náhodou. Eliot, zakoupený z maďarského chovu, sloužil jako armádní nosný kůň. V nákladním sedle tahal kulomety. Všechno způsobil jeden okamžik, jeden pohled. „Přidělte mi ho na výcvik!“
„Toho, zrovna toho?“ ptali se a div se přitom významně neťukali do čela.
„Ano, toho,“ trval na svém. Jen proto, že měl na výložkách čtyři kapitánské hvězdičky, což tenkrát byla nějaká šarže, takže mu s pokrčením ramen vyhověli. Nákladního koně Eliota zařadili do skupiny koní, kteří se v pardubickém vojenském učilišti s vybranými žokeji začínali chystat na olympijské hry.
„Hlavním městem Nizozemí je Amsterodam, který má…“ slyší neosobní hlas profesora a nadšený „novinkou“ začíná kreslit na papírový ubrousek profily skokanských překážek, které ho čekají a neminou. Ne, tohle opravdu poslouchat nemusí. Stačí zájem o poslech předstírat. Popler, Rabas, Seyfried, Schöniger, Statečný a další reprezentanti beztak dělají totéž.
Vyšel mu Velký oxer (dvojpřekážka o výšce 160 cm, šířce 200 cm). Strašlivá překážka! Když se nakreslí, vypadá ještě strašlivěji.
„Kůň, který by tohle skočil, se ještě nenarodil,“ hlas Rudolfa Poplera, nejzkušenějšího z československých reprezentantů, zní přímo nad ním. Taky ostatní kamarádi se sklánějí nad kresbou; profesor zřejmě skončil, odešel a on to vůbec nepostřehl.
„A co když narodil? A co když to předvede právě v Amsterodamu,“ oponuje. Nemyslí přitom na Eliota. Nebo myslí, ale ani za nic by to nepřiznal.
„Františku, nebuď včerejší, když říkám, že se takový kůň ještě nenarodil, tak to myslím jak to říkám. Ta překážka je garáž. A vůbec. Dám pět lahví šampaňského, když mě někdo na parkúru v Amsterodamu přesvědčí o opaku. Chceš se vsadit?“
Kamarádi ožívají. „Tak ano, on se chce vsadit, určitě.“ Josef Seyfried rychle, aby se to nezamluvilo, bere ubrousek s kresbou oxeru, nechává ho podepsat Poplerem, Venturou, svědky a opatrně ukládá do náprsní kapsy.
„Vážení, je to jasné. Ať spor skončí tak či onak, my se pomějem.“
*
Nekonečné čekání. V olympijské vesnici den za dnem přibývá smutných i rozjařených mladých lidí. Spíš však rozjařených, protože balvan odpovědnosti a tréninkové dřiny už shodili a ať to dopadlo, jak dopadlo, mohou myslet dopředu. Jenom František ne, až téměř do konce ne.
Chodí po parkúru, trénuje s Eliotem, povídá si s Eliotem, hned nadšený jeho poslušností i vnímavostí, pak zase plný pochyb. Pozoruje sedmatřicet soupeřů, jejich styl, jejich většinou velmi elegantní plnokrevníky. Spoluprožívá radost Emanuela Thiela, který obsazuje krásné páté místo v drezúře. Trpí s Josefem Chrousem, který se po nadějném začátku propadá v jezdeckém závodě všestrannosti do druhé desítky. Do opravdového vytržení ho přivádí precizní a dokonalé cvičení gymnasty Ladislava Váchy na bradlech.
„Tak už je to v suchu, zlatá medaile je doma,“ smějí se kamarádi od ucha k uchu.
„Ještě kdyby tak něco cinklo nám,“ ozývá se s nadějemi. V té chvíli všechny oči zabloudí k trojici Popler, Rabas, Ventura, která by jako družstvo mohla „něco udělat“.
„Leda tak podkova o kámen,“ pomáhá si vtipem Popler. „Víte přece, jak jsme dopadli před čtyřmi lety. Já byl třiadvacátý, Olda Buchar pětatřicátý a Pepík Rabas vypadl. Tím skončilo i družstvo.“
„Nojo, jenže tentokrát je tu místo Oldy Franta Ventura, vycházející hvězda světového parkúru s kobylkou, co tahala kulomety,“ ušklibuje se kdosi.
Tohle štípnutí bere. Ví, že i kamarádi oceňují, jak prvotřídního koně objevil v Eliotovi. Ale na olympiádě je nováčkem. Bezmála s třicítkou na krku, takže i naposled. V sedle však má za sebou hodně. Jako absolvent kurzu francouzské jezdecké školy v Saumuru se ve dvacátém roce stal jedním z našich prvních učitelů jízdy na koni. Svým žákům vždycky říkával: „Umíte tančit? Ne?! Tak se honem učte, jen z dobrého tanečníka může být výborný jezdec.“
Ve dvaadvacátém roce s klisnou Arkadií vyhrál vůbec první československé závody v jezdectví, konané tenkrát v Chuchli. Arkadie! Taky skvělá a inteligentní. Když v Hranicích hořely stáje, jako jediná prorazila stěnu a zachránila si svou kůži. Ačkoli je známo, že kůň sám neopouští (ani hořící) stáj, kde se cítí doma.
„Už jsem to vyzkoumal,“ vytrhuje ho ze zamyšlení hlas Jaroslava Haufa. „Víte, jaká je v Holandsku nejvyšší hora? Fakt ne? No přece hřbet krávy.“ Nejvíc se tomu směje sám autor. A proč ne, i on má závod šťastně za sebou. František Ventura si naopak připadá jako u maturity. Tenkrát taky díky svému jménu tahal maturitní otázky jako poslední. „To nejlepší nakonec,“ ironicky řekl třídní profesor. Kéž by tahle věta platila i v Amsterodamu. A bez ironie.
*
Nizozemská královna Vilemína decentně tleská. Všichni tleskají. Velká cena národů ve skoku, uzavírající olympijský program, to je prostě zároveň kus parády. Není místo na jiné než slavnostní myšlenky. Což se ovšem netýká startujících.
František Ventura elegantně seskakuje z Eliota, poplácá ho po upocené šíji, uklání se ke královské lóži a předává otěže stájníkovi. Tak to bychom měli. Z osmačtyřiceti soupeřů jen sedm absolvovalo základní parkúr bezchybně. Jde si prohlédnout trať k rozeskakování, zkoumá každou překážku, pak se zamyšleně vrací.
Náhle zneklidní. Zbledne. Má vyděšený výraz. „Proboha, kde je ten kluk s Eliotem?“ Nikdo mu pochopitelně nerozumí. Domlouvá se s okolím pomocí rukou. A ruce dotazovaných, ty ruce, které mu před dvaceti minutami nadšeně tleskaly, shodně ukazují k velkému stanu, vzdálenému dobrých dvě stě metrů, kde jsou improvizované stáje. „To snad není možné,“ polyká polohlasnou poznámku. A už se taky rozbíhá.
Ještě nikdy neuběhl dvoustovku tak rychle. Bez dechu se vřítí do stáje a tam teprve se o něj pokoušejí mrákoty. Nachází odsedlaného a spokojeného Eliota nad žlabem plným zlatého ovsa.
„Já myslel, že to už skončilo. Asi jsem něco popletl,“ bledne pro změnu ošetřovatel. Na slova není čas. Ventura rve Eliota od plného žlabu, bleskově sedlá a nauzďuje. Cválají zpět k parkúru. Jde o vteřiny. Nedodržení stanoveného limitu pro start znamená jediné – diskvalifikaci.
Ventura to příliš dobře ví, ale zdá se, že i Eliot pochopil úplně všechno. Přestože se na startu ocitají za minutu dvanáct, tedy v nezáviděníhodném stavu, je neuvěřitelně klidný a soustředěný. Přes překážky přechází plavně, opět s přehledem a s rezervou bezchybně. Pouze dva koně dokázali totéž. Slavný parkúrový bojovník Pepillon s francouzským poručíkem Bertrandem a neklidná Pepita, klisna irského původu s dlouhým rodokmenem, kterou sedlá Švýcar major Kuhn.
O medailistech je rozhodnuto. Ale komu která?
Při zápolení třetího kola stojí koním a jezdcům v cestě pouze dvě překážky. Zato ty úplně nejtěžší. Kolmý skok z bariér postavených nad sebou (výška 160 cm) přímo před královskou lóží. Pak je zapotřebí cválat polovinu stadiónu a na protilehlé straně skočit onen již vzpomínaný Velký oxer, o němž Rudolf Popler na soustředění prohlásil, že to není překážka, ale garáž. Jisté je, že do té doby dosud nikdo na veřejných závodech tuhle překážku nepřekonal. Je rozhodnuto, že v případě stejného bodového výsledku určí zlatého medailistu nejrychlejší dosažený čas. A Ventura má nevýhodu, startuje jako první.
Ventura však má v rukávu zároveň výhodu. Ta se jmenuje Eliot. Skokan, jakého dosavadní historie olympijských her nepamatuje, se schopností citlivě reagovat na odlišnou techniku nájezdu, na potřebné zrychlení, na každý pokyn svého pána. Anebo spíš na každou jeho myšlenku. Telepatie je mostem, dokonalý soulad koně a jezdce.
Obávaný oxer se dočkal svého přemožitele.
Soupeři pak shodně shazují první bariéru oxeru, šťastný Ventura může jít do královské lože pro zlatou medaili a Eliot se pokojně vrací do plátěné stáje k načatému hodování se zlatým ovsem. To je vlastně všechno.
Kdepak všechno, ještě tu byl Josef Seyfried, mával vítězi ohmataným ubrouskem z pardubické restaurace Globus, a rozjařeně hulákal: „Popler dá pět lahví šampaňského.“
Dál už ústy pamětníka: „To víte, že je dal. Jenže po olympiádě jaksi nebyl čas, a tak jsme se sešli a vypili to šampaňské až o vánocích. Mnoho se přitom vzpomínalo. Frantík Venturů přiznal, že přes všechno pátrání nenašel ani jediný doklad o Eliotově původu. Jeho jemná hlava, ladnost pohybu a hlavně mistrovský výkon jasně hovoří o ušlechtilém rodokmenu. Tenkrát jsme se shodli, že tohle vánoční setkání patří mezi nejkrásnější chvíle našeho života. Jen vám nemohu zaručit, jestli těch lahví šampaňského nebylo nakonec víc.“
BEASTIE BOYS „PAUL REVERE“ 1986
Teď vám musím vypravovat malý příběh
o třech zlobivých bratrech – znáte je dobře
začalo to kdysi v minulosti
s Ad-Rockem, MCA a se mnou – s Mike D.
měl jsem malého koně, který se jmenoval Paul Revere
jen já a můj koník a litrovka piva
jsme cválali napříč zemí, odkopávali jsme za sebe písek
šerif mi byl v patách, protože jsem hledaný
jedna osamělá bestie – tak tou jsem já
úplně sám – bez nikoho
slunce mi praží na baseballovou čapku
vzduch sálá a je vedro – pivo mám zvětralé
hledám tady holku – a potkal jsem přitom kluka
jmenuje se MCA, řekl jsem „ahoj“, on řekl „zdar“
Vyprávěl mi malý příběh – který vyzněl jako předem nacvičený
je čtvrtej den na útěku a že umírá žízní
pivo bylo v mojí ruce a on by si se mnou tak rád přiťuknul
měl ochraptělý hlas, suché hrdlo – žadonil o loka
zeptal se mě „mohl bych dostat napít?“
já jsem mu řekl „nic nedostaneš!“
měl šanci utíkat
ale místo toho vytáhnul na mě brokovnici
byl rychle na tahu –myslel jsem, že to nepřežiju
nastrčil mi k čumáku zbraň a spustil
„jmenuju se MCA – mám povolení zabíjet
myslím, že víš, kolik uhodilo – je čas řádit
takže co tu máme – jednoho zločince a jeho pivo
zdrhám před spravedlností touto zemí, rozumíš – ujasním si to.“
vstoupili jsme do větru – on měl pušku, já úšklebek
myslíš si, že příběh končí, ale teď se chystá začít
„Já mám pušku – ty máš pivo
máš dvě volby, co můžeš dělat
není to těžké rozhodnutí, jak sám vidíš
můžeme se rozloučit, anebo můžeš pokračovat se mnou“
řekl jsem, „pojedu s tebou, jestli mi pomůžeš zdrhnout za hranice
jde po mně šerif za to, co jsem provedl jeho dceři
udělal jsem to takhle – udělal jsem to tak
udělal jsem to hbitě jak raketa do svištícího míčku
tak jsem na útěku – polda má moji zbraň
a zrovna teď je čas zažít nějaký vzrůšo
King Ad-Rock je moje jméno
a znám tu hezkej flek, kde mají šampaňské.“
Tak jsme jeli šest hodin, než jsme byli u cíle
beat byl bouřlivácký a holky byly žhavé
zdejší frajer zíral, jakoby snad věděl, co jsme zač
zabrali jsme prázdné místo vedle něj u baru
MCA se zeptal: „heleť ty ho znáš?“
řekl jsem: „ne“ ale vím, že tamten ho znal
ten chlapec radil „buď ve střehu, protože tohle není směšné
jmenuji se Mike D. a mám zájem dostat prachy.“
Vytasil bouchačku – zamával s ní ve vzduchu
zahulákal „ruce vzhůru!“ – a vystřelil dvě rány
ruce mu vybuchly a lidi padli k zemi
sejmul dvě děti, které utíkaly honem ke dveřím
„Já jsem Mike D. a zjednávám si respekt
očekávám od vás veškerý peníze a vaše šperky“
MCA šel s dobou a on je u mě jednička
tak jsem chytnul pianistu a vlepil jsem mu na tvář facku
pianista je mimo – hudba už ustala
ten kluk měl svaly – a přece se skácel k zemi
Mike D. sebral peníze – MCA popadnul zlato
já jsem čapnul dvě slečny a k tomu studené pivko
ICE MC – CINEMA (Kino, dost husté představení, na Oscara)
Hej ty!
sleduj, představení zrovna začíná
Máš už svůj popkorn?
Tak tancuj!
John Wayne
Eddie Murphy
Alain Delon
Mickey Rourke
Woody Allen
Sean Penn
Marilyn Monroe
Whoopy Goldberg
Fred Astaire (ooh!)
Kim Basinger (ooh!)
Clark Gable (ooh!)
a Raquel Welch (yeah!)
Sylvester Stallone (ooh!)
Peter Cushin (ooh!)
Marlon Brando (ooh)
a James Dean (yeah)
Charles Bronson (ooh!)
Robert Redford (ooh!)
Grace Jones (ooh!)
Jean Paul Belmondo (yeah)
Schwarzenegger (ooh!)
Bette Davis (ooh!)
Chris Balanbois (ooh!)
Greta Garbo (yeah)
Ki-ki-ki-ki, kino
bi-bi-bi-bi, bijásek
ki-ki-ki-ki, kino
raz – dva – tři – čtyři
Ki-ki-ki-ki, kino
bi-bi-bi-bi, bijásek
ki-ki-ki-ki, kino
V životě mám rád hýření, blouznění
a na holku a jsi to zrovna ty, mám chuť
a k tomu tancovat a užívat si romantiku
další věc, kterou mám rád, je herectví
Umím to dělat, tak mě neobviňuj
na rozdíl od Racqua E., já cucám rád müsli
protože vyhrávám, já nejsem ztracená existence
když dojde na mě, jsem i přes prohibici nasávající pijan
Chtěl jsem si dát horor, ale ten bude zítra
a takový film si musím jít vypůjčit
na rozdíl od kina, dovedeš milovat lidi?
Vybafne to z místa, kde stojím, na všechny z vás
Buďme slavní, a to myslím přímo hojně opulentně
víš, já se trochu nadnáším, myslím, že jedu na maximum
tuplované dobré zážitky
jsou pro mě všechny typy holek s hezkou tváří
Ki-ki-ki-ki, kino
bi-bi-bi-bi, bijásek
ki-ki-ki-ki, kino
Robert De Niro (ooh!)
Dustin Hoffman (ooh!)
Sean Connery (ooh!)
a Roger Moore (yeah)
Ian Flemming (ooh!)
Christopher Reid (ooh!)
Lou Ferrigno (ooh!)
Clint Eastwood (yeah)
Mastroianni (ooh!)
Al Bestasordi (ooh!)
Boris Curlow (ooh!)
a Bruce Lee (yeah)
Chuck Norris (ooh)
Laurel & Hardy (ooh)
Charlie Chaplin (ooh)
Ice MC (yeah)
Ki-ki-ki-ki, kino
bi-bi-bi-bi, bijásek
ki-ki-ki-ki, kino
raz – dva – tři – čtyři
Ki-ki-ki-ki, kino
bi-bi-bi-bi, bijásek
ki-ki-ki-ki, kino
Člověk spí a já s ním zatočím
a kvůli mé černé pleti, už má tendenci zabíjet
ale, ale, hochu, tvůj čas ti vypršel
velký boss, řekl mi, že ti naznačil
Bang, bang, a byl pryč
pamatuješ si u dámy ladné lodičky?
Práce pokračuje dál, tak mě poslouchej
poručím si a dopřávám si dvě tequilly s dámou
Holky vzdychají, to je milenec
ale ve hře je další muž
říká: „no tak neplač, ber to lehce,
to je jediný způsob, jak mě můžeš potěšit.“
Hej koťátko, jen odpočívej
udělej svojí existenci šťastnou, jeď na doraz
a on to pro ní bez pardónu udělal, jak se cítí?
já budu zabiják, milenec je tak opravdový
John Wayne
Eddie Murphy
Alain Delon
Mickey Rourke
Woody Allen
Sean Penn
Marilyn Monroe
Whoopy Goldberg
Fred Astaire (ooh!)
Kim Basinger (ooh!)
Clark Gable (ooh!)
a Raquel Welch (yeah!)
Sylvester Stallone (ooh!)
Peter Cushin (ooh!)
Marlon Brando (ooh)
a James Dean (yeah)
Charles Bronson (ooh!)
Robert Redford (ooh!)
Grace Jones (ooh!)
Jean Paul Belmondo (yeah)
Schwarzenegger (ooh!)
Bette Davis (ooh!)
Chris Balanbois (ooh!)
Greta Garbo (yeah)
Ki-ki-ki-ki, kino
bi-bi-bi-bi, bijásek
ki-ki-ki-ki, kino
raz – dva – tři – čtyři
Ki-ki-ki-ki, kino
bi-bi-bi-bi, bijásek
ki-ki-ki-ki, kino
Ki-ki-ki-ki, kino
bi-bi-bi-bi, bijásek
ki-ki-ki-ki, kino
raz – dva – tři – čtyři
Ki-ki-ki-ki, kino
bi-bi-bi-bi, bijásek
ki-ki-ki-ki, kino
James Dean (ooh!)
Charles Bronson (ooh!)
Robert Redford (ooh!)
Grace Jones (yeah)
Brigitte Bardot (ooh)
Sophie Loren (ooh!)
Schwarzenegger (ooh!)
Bette Davis (yeah)
Chris Balanbois (ooh!)
a Greta Garbo (yeah)
Robert De Niro (ooh!)
Dustin Hoffman (yeah)
Sean Connery (ooh!)
Roger Moore (ooh!)
Ian Flemming (ooh!)
Christopher Reid (yeah)
Mastroianni (ooh!)
Al Bestasordi (ooh!)
Boris Curlow (ooh!)
a Bruce Lee (yeah)
Chuck Norris (ooh)
Laurel & Hardy (ooh)
Charlie Chaplin (ooh)
Ice MC!
| 
